Karel IV.

Karel IV. Snad nejvzpomínanější panovník, který kdy českým zemím vládl. Narodil se 14. května 1316. Kde přesně není známo, ale patrně na Starém městě pražském kdesi v podhradí, jak uvádí kronikář Petr Žitavský. Byl prvorozeným synem Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny. Původně ho pojmenovali Václav.

 

Dětství měl vcelku pestré. Již v šesti letech ho jeho otec poslal na francouzský královský dvůr. Zde vládl král Karel IV. Sličný, švagr českého krále Jana Lucemburského. Mladý „Václav“ přijal ve Francii při biřmování jméno Karel. Dostalo se mu zde též skvělého vzdělání a panovnické výchovy. Byl šlechticem, a to nejen na svou dobu, mimořádně schopným a talentovaným. Snad nejvíce se jeho vlohy, nepočítáme-li pozdější politické úspěchy, projevily ve zvládání jazyků. Karel plynně hovořil, ale také psát německy, francouzsky, latinsky, italsky a po návratu do Čech se znovu naučil i česky. Památné a velice často citované je jeho vyznání k rodnému jazyku, které můžeme nalézt v jeho vlastním životopise Vita Caroli: „Když jsme přišli do Čech, nenalezli jsme ani otce, ani matky, ani sester, ani koho známého. Také řeč českou jsme úplně zapomněli, ale později jsme se jí opět naučili, takže jsme mluvili a rozuměli jako jiný Čech.“

 

Cesta na český trůn a do českých zemí vůbec však nebyla zdaleka tak rychlá a přímá. Nejprve si tehdy teprve patnáctiletý Karel musel prožít italskou anabázi. V letech 1331 až 1334 se pokoušel v severní Itálii hájit zájmy svého otce Jana Lucemburského. Pokus skončil nezdarem. Ještě v témže roce však Karla jeho otec jmenoval do úřadu moravského markraběte. Od této chvíle se již Karel na vládě svého otce významně podílel. Bohužel jeho schopnosti spravovat zemi a řešit politické problémy začali vyvolávat u jeho otce strach, že by ho snad jeho syn mohl s pomocí české šlechty připravit o trůn. Mladý Karel tedy Čechy téměř pravidelně opouštěl byl-li jeho otec Jan Lucemburský v Čechách také.

 

K usmíření otce syna nakonec přispěli především dvě okolnosti. Za prvé Janovy vleklé zdravotní potíže, které nakonec vyvrcholili jeho oslepnutím. A za druhé, římský císař Ludvík Bavor, jejich odvěký rival, který získal kontrolu na sborem volitelů římského krále.

 

Král Jan Lucemburský nakonec 11. června 1341 svolává slavnostní zasedání zemského sněmu, kde zasedá šlechta, vysoké duchovenstvo a další významní představitelé Českého království. Zde jim Jan oznámil své rozhodnutí, že jeho nástupcem na českém trůně se stane Karel. Přítomní s tímto návrhem vyslovili souhlas.

 

Nyní se Karel rozhodl řešit problém s římským králem. S podporou avignonského papežství se mu nakonec podařilo docílit zvolení nového římského krále. Stal se jím 26. listopadu 1346 on, i když na jeho volbě byli přítomni spíše jen druhořadí šlechtici. Také korunovace neproběhla v chrámech vhodných pro tento akt, tedy např. Cáchy nebo Kolín nad Rýnem, ale v Bonnu. Tato města i značné množství šlechticů bylo totiž na straně Ludvíka Bavora a takto Karlovu soupeři vyjadřovali podporu.

 

Po volbě se mohl král český a římský věnovat poměrům doma, tedy v Českém království. Spojení české koruny a koruny římské se stalo základním článkem jeho koncepce budování českého státu. Český stát považoval za nejcelistvější, hospodářsky nejmocnější a nejstabilnější součást Svaté říše římské. České země se měli stát jádrem rodových držav lucemburské dynastie. Jistý vyvrcholením jeho zájmu o domácí poměry a politiku se staly státoprávní akty z jara 1348: založení vysokého učení (7. dubna, byla to první univerzita ve střední Evropě) a založení Nového Města pražského. Byl také položen základní kámen k novému kamennému mostu přes Vltavu, který měl nahradit starý dřevěný most Juditin. V Praze v té době podle odhadů mělo žít 30 000 až 80 000 obyvatel. České soustátí dostalo pevnou podobu a dostalo název „Země Koruny české“. Pod ně patřilo: Království české, Markrabství moravské, slezské knížectví, později Horní a Dolní Lužice a od roku 1373 Braniborsko. Založení Karlštejna přišlo nedlouho poté. Jak se můžeme dozvědět i v idealizované filmovém zpracování Noci na Karlštejně, byl hrad zbudován „jako pokladnice svatých ostatků, kde chce král o samotě rozjímat a oddávat se křesťanským skutkům pokory a sebezapírání“ kam navíc nesměli ženy. Historicky měl být ale Karlštejn schránkou na uschování českých a říšských korunovačních klenotů. Hrad samotný patří mezi perly středověkého stavitelství a dnes je jedním z nejvyhledávanějších.

 

Karlovy ambice byli vysoké. Tento panovník však patřil k těm vládcům, kteří je dokázali i naplnit. Počátkem dubna 1355 byl Karel IV. v Římě, Věčném městě, slavnostně korunován na římského císaře, čímž jistě dosáhl vrcholu jeho dobových politických možností. Je samozřejmé, že dosažení tohoto cíle nebylo snadné. Byl to však jeho dlouhodobý cíl.

 

Roku 1356 Karel IV. vydává dokument nazvaný Zlatá bula pro říši, což se stalo de facto ústavou Svaté říše římské. Ta zůstala v platnosti až do roku 1806. Dokument se zabýval především způsobem volny římského krále.

 

Je velmi zajímavé sledovat cesty Karla IV. do Itálie. Už od jeho patnácti let jsou tyto cesty vždy spojeny se životní změnou. Nebo lépe řečeno s postupem nahoru na stupínku hierarchie a moci. Tehdy v patnácti letech se po návratu do Českého království stal markrabětem moravským. Druhá cesta pro něj znamenala korunovaci římským císařem, tedy jisté symbolické naplnění ideálního obrazu římského panovníka. Jediní další panovníci 14. století, kteří podnikli „římskou jízdu“ byli Karlův děd Jindřich VII. a Ludvík Bavor. Řím navštívil Karel IV. také proto, aby napomohl návratu papeže do tohoto města. Tento jeho záměr se naplnil až krátce před jeho smrtí.

 

Základem stability českého soustátí za vlády Karla IV. byla rovnováha hlavních sil, podílejících se na politické moci. Karel určoval směr vnitřní i zahraniční politiky. Zde se zákonitě musel střetávat se zájmy české šlechty. Rozhodl se tedy tomuto pnutí předcházet tím, že schopným příslušníkům vyšší šlechty svěřil důležité úřady a využil jejich touhy po tom, aby se dostali do blízkosti panovníka. Případným pokusům českých pánů o omezení jeho postavení čelil také podporou církve. V té spatřoval určitou protiváhu vůči vyšší šlechtě a také vítaný zdroj vzdělaných úředníků pro rozšířující se správní orgány Království českého, celé Koruny české i Svaté říše římské. Další důležitou složkou pro rovnováhu sil se stala i města, jejichž význam rostl. Je samozřejmé, že ne vše se Karlovi zdařilo. Byl také několikrát nucen udělat ústupky zejména pak vůči českým pánům brzy po založení Pražské univerzity.

 

Šedesátá léta znamenala mocenskou expanzi do tzv. Nových Čech, neboli do zemí Braniborských a Frank. Karel také koupil strategický hrad Donaustauf. Území Braniborska bylo pro císaře velmi důležité a hodlal pro jeho získání udělat maximum. V idealizovaných představách o Karlu IV. se dnes tvrdí, že válkou nikdy nic nezískal. Není to tak docela pravda. Roku 1371 se braniborský markrabí Oto Braniborský po boku polského krále Kazimíra a uherského krále Ludvíka do sporu s Karlem IV. Ten proti Otovi vytáhl se silnou armádou a donutil jej vzdát se jakýchkoliv nároků na Braniborsko. Za to byla Otovi dána určitá kompenzace např. titul arcikomorníka svaté říše římské. Roku 1373 se tedy završilo letité úsilí Karla IV. o získání země Lucemburků.

 

V závěru svého života podnikl Karel IV. podnikl spolu se svým nejstarším synem Václavem cestu do Francie. Hovořil zde s králem Karlem V., jak byl se dnes řeklo, rozdělení sfér vlivu v Evropě a také v neposlední řadě o přesídlení papeže z Avignonu zpět do Říma. Bylo také dohodnuta a naplánováno, že polská koruna by měla v budoucnu připadnout Zikmundovi. Poměry se však vyvinuly jinak, a tak Zikmund v roce 1387 neusedl na trůn polský, ale uherský. Nakonec ani problém s přesídlením papeže nebyl vyřešen zrovna nejlépe. Urban VI. sice sídlil v Římě, ale francouzští kardinálové zvolili vzdoropapeže a ten setrvával v Avignonu. Toto rozštěpení neboli schisma papežského úřadu ukončil až později Zikmund.

 

Pokud jde o literární činnost krále českého a císaře římského Karla IV., pak je třeba zmínit jeho vlastní životopis Vita Caroli. Popisuje v něm svůj život až do roku 1340. Dalším jeho dílem je Život sv. Václava. Následují různé spisy náboženského a právního charakteru. Také stojí za zmínku jeho podpora dějepisectví. Jednak ve snaze oslavit svou vlastní vládu, ale také její přemyslovské kořeny.

 

Karel IV., syn Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny, král český a císař římský, zemřel 29. listopadu 1378 na zápal plic. Při slavnostní pohřební řeči, pronesené vzdělancem Vojtěchem Raňkovým z Ježova, byl nazván „Otcem vlasti“. Pan Vojtěch řekl také toto: „Smrti sice želeti musí všichni věrní a oplakávati vůbec všichni, nám však z Království českého tím tíže jest ji snášeti, tím trpčeji nad ní naříkati, čím více se mezi bouřlivými hrozícím nám válek příboji a hlomozem bojíme, že loď naše, tj. Čechie, od nepřátel pravděpodobně bude zmítána, zbaveni jsouce tak velikého veslaře a od takového kormidelníka opuštěni, věrného utěšitele ztrativše a dosud do přístavu pokoje vánky do plachet našich dujícími, jak jsme doufali, nedovedeni a nedohnáni.“ Věta věru prorocká. Je tedy zřejmé, že jeho významu si byli velmi dobře vědomi již jeho současníci. České země totiž za jeho vlády prožívali nebývalý všestranný rozvoj a to kulturní, umělecký i hospodářský. Pohřben je tento náš snad největší panovník v královské hrobce v chrámu sv. Víta na Pražském hradě, kterou nechal sám zhotovit.