Platón
Platón (427-347 př.n.l)
Narodil se v jedné z předních athénských aristokratických rodin.Platón měl velké literární a básnické nadání. Seznámení se Sokratem ho přivedlo k vážnému studiu filozofie. Po smrti Sokratově odjel Platón z Athén a cestoval. Za několik let po této cestě se vypravil do jižní Itálie, kde se seznámil s některými pythagorovci.
Po návratu do Athén založil proslulou Akadémii, filozofickou školu, jež tak byla nazvána podle héroa Akadéma. Platón napsal mnoho děl, většinou formou dialogu s hlavním mluvčím Sokratem. Z Platónových dialogů jsou známy Obrana Sokratova, Kritón (o poslušnosti zákonů), Protagoras (o ctnosti), Gorgias ( o umění řečnickém), Simposion (o lásce), Faidón (o nesmrtelnosti), Tímaios (o stvoření světa) atd.
Těchto dialogů neboli fiktivních rozhovorů se dochovalo celých nebo ve zlomcích přes třicet. Nejrozsáhlejší a obsahově nejbohatší Platónovo dílo je Ústava. Zde a v Zákonech vyložil své politické názory. Vůdčí třídou státu má být rodová otrokářská aristokracie.“ Strážci-filozofové“ vládnou bojovníkům, výrobcům (rolníkům a řemeslníkům) a obchodníkům. Výchovu, morálku a umění řídí stát.
Výklad Platónovy filozofie je velmi obtížný. Platónův systém je velmi složitý. Stručně shrnuto spočívá Platónova filozofie v tomto :
Reálný svět, která nás obklopuje, není světem opravdovým. Je to jen matný odstín skutečného světa, světa idejí, bez nichž nemůže existovat ani myšlení , ani život. Ideje čili pojmy jsou našemu vědomí vrozeny. Zkušenost je pouze osvětluje a odhaluje v logických soudech a představách. Opravdu skutečné jsou pouze ideje. Ty existují nezávisle na svých hmotných obrazech. My je vnímáme pouze jako stíny, vrhané ohněm na stěnu jeskyně. Předměty samotné nemůžeme spatřit.
Ideje lze bezprostředně poznat jen rozpomenutím duše na dobu, kdy ještě nebyla spojena s tělem a sama žila v říši idejí.
Duše má podle Platóna tři části : myělení, cit a žádostivost. Myšlení má své sídlo v hlavě , cit v hrudi a žádostivost v podbřišku. Myšlení je jedinou nesmrtelnou částí duše, která se při vstupu do těla spojuje s ostatními částmi. Všechno naše poznání je vzpomínkou na to, co duše vnímala v předchozích stavech a vtěleních.
V říši idejí stojí nejvýše idea nejvyššího dobra. Cílem člověka je osvojit si nejvyšší dobro tím, že se pozdvihne do nadsmyslového světa.
Mýtus anamnése : duše je svou esencí spřízněna s idejemi a je jim podobná. Před vstupem do pomíjivého těla nazírala na ideje. Duchovně nazřené však bylo při vstupu zasuto smyslovostí. Očištěním (katharsis) od ponoření do smyslů je možno znovu si vzpomenout (anamnésis). Pravé poznání se uskutečńuje rozpomínáním.
Mýtus methexe : Vesmír vznikl působením tvůrce světa (démuirgos). Ten vytvořil přírodní věci z pralátky podle idejí. Jeho obrazy idejí mají proto přírodní věci účast na idejích; podílejí se na idejích (methexis). Pravé poznání je tedy možné tím , že duše a pravé bytí věcí spolu souvisejí v ideji (či v idejích). Duše je spojena s idejemi ve smyslu methexe (podíl, účast). Smyslové vnímání je jen vnějším podnětem rozpoznání.