Snaha porozumět společnosti, v níž lidé žijí, provází lidstvo od nepaměti. Různé sociální problémy a otázky byly formulovány už v antické filozofii. Sociologie jako věda vznikla v 19.století.Jejím zakladatelem byl francouzský filozof August Comte (1798-1857).Pro Comta je sociologie vrcholem stupnice věd (matematika-astronomie-fyzika-chemie-fyziologie-socilogie).Jejím předmětem je společnost jako celek.
V jeho pojetí obsahuje sociologie filozofii dějin, národní hospodářství, etiku a hodně látky psychologické.(Psychologii jako samostatnou vědu neuznával.)
Sociologie má podle Comta dvě hlavní části:
statiku (zkoumá společenský řád) a dynamiku (zkoumá společenský vývoj).V sociální statice pojednává o společenských činitelích, jako jsou ideje, mravy a instituce. V sociální dynamice pojednává o tzv.zákonu tří stádií vývoje společnosti, jimž odpovídají i vývojová stádia světového názoru: teologické, metafyzické a pozitivní.
V prvním vývojovém období (od 40.let 19.století do 20.let 20.století) se sociologie vyvýjela v podobě velkých teoretických systémů. Vznikly teorie, které chtěly vysvětlit společenský život z přírodních podmínek (gografický determinismus, geopolitická teorie). Jiné vycházely z rasové předurčenosti jednotlivých lidských společenství (antroporasové teorie), z psychických dispozic individuí nebo národních celků (psychologické teorie) atd.
V tomto období žily některé velké osobnosti, které natrvalo poznamenaly sociologické myšlení.Mezi ně patří Karl Marx (1818-1883) a Émile Durkeim (1858-1917).
Německý filozof Marx se zapsal do dějin svou teorií ekonomické determinace společenskéhoživota , analýzou raného kapitalismu (důležitý pojem-alienace=odcizení) a teorií třídního boje, který vyústí v beztřídní společnost.
Francouzský sociolog a filozof Durkheim se pokusil principiálně vysvětlit sociální jevy a z nich samotných,tj.bez pomoci psychologických nebo naopak biologických činitelů. Vytvořil pozoruhodnou teorii dělby práce a pokázal tak na některé podstatné procesy probíhající v moderní industriální společnosti.
Německý sociolog Max Weber (1864-1920) položil základy moderního sociologického uvažování v politice. Pokusil se vyložit vznik kapitalismu z principů protestantské etiky.
Italský sociolog a ekonom Vilfredo Pareto (1848-1923) podobně jako všichni předchozí přispěl k rozvoji ekonomické teorie. Společenské zákony jsou podle Pareta vyjádřením funkcionálních závislostí mezi fakty. Je třeba najít kvantitativní vyjádření těchto závislostí a používat v sociologii matematické metody.
Faktory, které ovlivňují život společnosti , jsou velmi početné :
1 - faktory geografické - klima, půda, flóra, fauna apod.
2 - činitelé danému systému vnější - sousední společnosti, předešlé podmínky, historické vztahy apod.
3 - vnitřní faktory - rasové znaky lidí, jejich pocity, schopnosti, zájmy apod.

Pareto je zakladatelem teorie elit. Ty existují ve všech oblastech společenského života.Základem pro zařazení do elity je staticky zjistitelný úspěch. Nejúspěšnější jedinci v každém oboru tvoří podle Pareta elitu.
Německý filozof a sociolog Georg Simmel (1858-1918) předvídavě popsal některé vývojové tendence, které charakterizují i dnešní společnost (např.role peněz, městský způsob života, proměny umění v souvislosti s jeho zmasověním apod.).
Jednou z velkých osobností tohoto období byl anglický filozof a sociolog Herbert Spencer (1820-1903). Měl výjímečnou schopnost systematizace poznatků z různých vědních oblastí. Ovládl dokonale matematiku, fyziku, řadu technických oborů, geologii, ale i jazykovědu. Na jejich základě zamýšlel vytvořit jednotný vědecký názor na svět.
Podle Sencera tak, jako celá příroda, i sociální jevy podléhají zákonu evoluce. Cílem společenského vývoje je postupná diferenciace společnosti, jejímž prostřednictvím mají jednotlivci nabýt úplné svobody ve svém jednání.
Spencer chápal splečnost jako organismus, který se vyvíjí stejnosměrným, pravidelně vzrůstajícím pohybem od jednotlivých forem k složitým.
V dalším období (od 20.let 20.století) se sociologie rozvíjela především v USA. Byly tam poprvé realizovány velké sociologické výzkumy. Začaly nedříve studiem sociálně patologických jevů. Týkaly se trestné činnosti, prostituce, alkoholismu, nezaměstnanosti apod. Později zkoumali američtí sociologové i normální jevy např. prostorové rozmístění obyvatelstva ve městech, utváření rasových vztahů a rasových předsudků apod.
Sociologie přecházela od makrosociálních problémů (společnosti jako celek a velké skupiny) k problémům nižší úrovně. Byly to např.problémy sociálních institucí (např.ekonomických, politických, rodiny), sociálních organizací (sociální život ve velkých skupinách a problémy mikrostrukturální (vzájemné vztahy a interakce mezi lidmi v malých skupinách).
Sociologové se v tomto období stávají experty, poradci a sociálními pracovníky. Sociologie přestala být akademickou záležitostí. Vznikají specifické sociologické výzkumné metody jako například řízený rozhovor , sociometrické testy, rozvíjejí se techniky výzkumu veřejného mínění apod. Byly realizovány první velké empirické výzkumy prakticky všech oblastí společenského života. Zároveň se také rozvíjely nové sociologické teorie. Nejvýznamějšími teoriemi v 50. a 60.letech jsou strukturálně funkcionalistické koncepce, které si kladou v tradici comtovské a durkheimovské otázku, jak se ve společnosti udržuje řád (sociální konsensus) a teorie konfliktualistické, které v duchu tradice spíše marxovské si kladou otázku o příčinách a směru vývoje.
Na přelomu 60. a 70.let dochází v socilogii k podstatným změnám. Objevují se pokusy budovat sociologii nikoliv systémově, tj. od celku postupně přecházet k jedinci, ale naopak od konkrétních lidí a jejich vzájemných vztahů přecházet k větším sociálním celkům. Ústředním tématemtakto pojaté sociologie se stala otázka , jak konkrétní lidé vnímají sociální svět, jak jej interpretují atd.
Do popředí se dostala každodennost, všedního člověka. Tak vznikla vnitřně diferencovaná interpretativní sociologie. Vedle ní koexistuje standartní empirická sociologie a probíhají stále nové pokusy teoretické.

Dějiny sociologie
lze vidět jako střídání tzv. dominantních paradigmat, th.způsobů, jak je chápána podstata společnosti, co se pokládá za hlavní téma sociologie a jakým způsobem se metodologicky přistupuje ke zkoumání společenských jevů.Základní paradigmata soudobé sociologie jsou dvě - objektivistické a interpretativní. Podle objektivistického paradigmatu je společnost souhrnem "daností", jimiž je chování a jednání lidí předurčeno (determinováno), podmíněno a omezeno (limitováno).
Podle interpretativního paradigmatu je člověk sice situován do společenských vztahů, ale uvádí všechny tyto danosti v život tím, že je rozmanitým způsobem interpretuje a podle toho potom jedná.
V rámci těchto dvou základních paradigmat byla ustanovena řada konkrétních škol a směrů. Pro sociologii je tady charakteristický teoretický pluralismus.