3. Organizace státu (státní mechanismus)

            Aby stát fungoval, musí být členěn. Stát je zpravidla chápán jako systém článků tvořených profesionálními pracovníky (vykonávají funkce státu), eventuelně volenou strukturou. Aby tito profesionálové mohli působit, musí se jednotky členit jak vertikálně, tak i horizontálně. Mezi sebou mají určité vzájemné vztahy a v této součinnosti vykonávají funkce státu. Příklad - finance řídí ministerstvo financí a v jednotlivých částech země jsou další dva orgány - existuje tedy ústřední orgány, pod který spadají finanční instituce krajské a okresní. Mezi nimi je jistá subordinace (podřízenost a nadřízenost).

            Stát je organizován:

·      územně - územní důvod souvisí s tím, že státní moc se vykonává v teritoriálním prostoru a ve vztahu k obyvatelstvu. Státní moc je adresná vůči teritoriu a člověku.

·      účelově - účelová stránka má souvislost s jednotlivými oblastmi činnosti státu - správa daní doprava, sociální systém, kultura, vzdělávání. Účelové členění je závislé na státní politice.

·      funkčně

3.1. Státní orgány a státní zařízení

            Stát musí mít ve svém mechanismu založenu normotvorbu. Články a subjekty tohoto mechanismu tvoří nejčastěji státní orgány. Ty musíme odlišit od státního zařízení. Veřejná moc se projevuje v rozhodování, ve funkcích - nositelem těchto funkcí jsou státní orgány, které mají rozhodovací pravomoc a tak naplňují funkce státu. Státní zařízení jsou instituce, které slouží k zajištění výkonu některých funkcí (účelové jednotky k plnění rozhodnutí státních orgánů). Mají služebnou funkci, která obvykle souvisí s funkcí státního orgánu (armáda, policie, vězeňský systém, státní školská zařízení,...). Státní zařízení nemají rozhodovací pravomoc státu (pokud na ně nebyla přenesena a kontrolována). Zajišťují mechanismy, o kterých stát rozhodl. Příklad - škola je státní zařízení (rozhoduje o tom, co se týká pouzí jí), ale školský úřad je státním orgánem... Ředitel vězení má v pravomoci určitá disciplinární řízení (státní zařízení), ale o tom, kdo ve vězení bude, rozhoduje soud (státní orgán).

3.2. Stát jako vertikálně organizovaný systém

                V každé vertikalitě existuje určitá nadřízenost a podřízenost, platí zde určitá pravidla:

·      vyšší rozhoduje o složení nižšího orgánu (jmenuje ho)

·      možnost ukládat pokyny nižším orgánům

·      možnost kontrolovat nižší orgán (pokud je článkový systém personifikován - může být pracovník odvolán)

·      zásada přezkumu rozhodnutí - vyšší může přezkoumat nižší (instančně nadřazené a podřazené orgány). Existuje však i apelační systém - možnost odvolat se.

·       vztah kontrolujícího a kontrolovaného - ve vertikální organizaci moci je to otázka, kdo je komu odpovědný

3.3. Právní organizace státní moci - státní orgány

            Stát může jen to, co mu právní předpisy stanoví. Činnost a organizace veřejné moci by měla přesně vyplývat z ústavy a zákonů. Pro soukromé osoby (fyzické či právnické) je důležitou otázkou - o co mohu stát požádat, co si smí dovolit, co mi může zakázat, co vůči mě nesmí dělat, kam až může stát jít. Každý státní orgán má svůj právní status (své stanovy). V pyramidě státních norem by se měl právní status odvíjet od Ústavy a zákonů, podrobnosti jsou záležitostí prováděcích předpisů.

            Co tvoří obsah právního statutu (jaké jsou obecné požadavky)?

·      mělo by být řečeno, jaké úkoly vykonává - udán předmět jeho činnosti

·      zakotven způsob vzniku, zřízení či ustanovení státního orgánu - může být upravena otázka odpovědnosti a také podřízenosti (ve vertikálním systému)

·      osobnostní složení a odpovědnost jeho členů

·      úprava pravomoci a působnosti

·      může být i vnitřní organizace a pravidla součinnosti článků

·      orgán by se měl nějak jmenovat - buď obecné, nebo výlučné (nezastupitelné) jméno

            obecné - druhové - finanční, školský, hygienik + spojení s teritoriem (pro Prahu 6)

            výlučné - centrální ústřední orgány - parlament, prezident, ústavní soud, vláda,...

·       součástí pr. statutu bývá určení, kdo je oprávněn jednat jeho jménem - legitimita rozhodnutí -> podpis osoby, která je oprávněna jednat

3.3.1. Pravomoc a působnost státního orgánu

                Někdy se o pravomoci a působnosti hovoří jako o hmotném právu - jsou to nějaké dispozice, prostředky, které má orgán v rukou. Je to důležitá součást právního statutu. Důležité tedy je, jak stanoví pravomoc a působnost právní předpis.

                Pravomoc je určitý typový prostředek, který má orgán k dispozici - vydá zákon, rozhodne o povolení, vyzve k vysvětlení, vezme do vazby (jeho pravomoc je v tom určitém slovese). Vezmeme-li klasické pojetí dělby moci, rozeznáme tři druhy pravomoci - normativní, rozhodovací a arbiterskou.

            Působnost je pravomoc v něčem, o něčem, někde. Je to sféra, kde se pravomoc uplatňuje - konkrétní uplatnění pravomoci (rozhoduje o vazbě). Orgán musí vědět zda to může, advokát musí vědět, komu podat stížnost. Působnost je věcná, teritoriální (má územní dopad), může mít i osobní dopad. Věcná působnost ukazuje na to, o (v) čem rozhoduje ten orgán (stavební úřad ve stavebních věcech, např. vydá stavební povolení). Osobní působnost - určitý typ rozhodnutí dopadá na určitý typ osob (např. v osobnostní působnosti ministra obrany jsou vojáci). Územní působnost - např. finanční úřad ve městě x má teritoriální působnost ve vesnicích a,b,...

3.3.2. Příslušnost státního orgánu

            Je to otázka aplikace pravomoci či působnosti - konkrétní vztah, praktická záležitost, aplikace na kauzu. Uvažujeme o ní např. tehdy, když se ten, kdo staví, zeptá, který orgán je příslušní vydat rozhodnutí, kdo je příslušný k jeho věci. Příslušnost posuzuje a určuje státní orgán. Zvláštní charakter má příslušnost v soudnictví - nikdo nesmí být odňat svému příslušnému soudci, s kauzami nelze manipulovat (vnitřně je ke kauze příslušný určitý senát).

            Orgán posuzuje, zda je příslušný k dané věci. Ne vždy jedná z úřední povinnosti (ex offo), takto postupuje např. v trestním řízení. Je ale řada činností, věcí a záležitostí, v níž osoba očekává činnost státu - např. nechat si poradit, jaké podmínky jsou třeba k udělení licence. Je tedy na občanovi, aby si zjistil právní předpisy o své živnosti, pak musí požádat příslušný orgán o koncesi. Občan posoudí, který orgán k jeho věci přísluší - nejdříve se táže na pravomoc a působnost, a pak dojde k adresátovi. Sama pravomoc a působnost by však nestačila. Právo stanoví určité právní problémy - např. trestný čin, právní spor, dopravní nehoda, rozvod,... a právo také stanoví kritéria pro rozhodování v těchto věcech (= kdo bude příslušný zrovna v této věci).

            Příklad - příslušnost finančního úřadu se řídí registrovaným sídlem firmy; přezkoumávání přestupků ve správním řízení - mohu se obrátit na ten soud, který má v územní působnosti sídlo orgánu, jenž pokutu udělil; rozvod - je několik na sebe navazujících alternativních podmínek. Buď rozhoduje soud, v jehož teritoriu bylo poslední trvalé bydliště manželů, nebo soud, v jehož teritoriu bylo poslední trvalé bydliště odpůrce, nebo obecný soud navrhovatele; rozhodování o nemovitosti - v českém právu platí - příslušné jsou ty orgány, v jejichž teritoriu se nemovitost nachází; dopravní nehoda - soud je příslušný dle místa nehody, nebo toto řeší dopravní policie.

3.3.3. Státně-mocenský charakter činnosti státního orgánu

            Státní orgán musí být v právním řádu ve zvláštním postavení - orgán veřejné správy musí být vybaven prostředky k prosazení svého rozhodnutí. Je určitým způsobem nadřazen soukromoprávním subjektům („je vrchnostenský“). Schopnost prosadit rozhodnutí státu je výsadou jeho pravomoci, působnosti v jakémkoliv rozsahu (celého českého teritoria + exteritorialita). Schopnost prosadit je věc velice specifická a rozsáhlá ve věcné působnosti.

            Příklad - finanční úřad je významně exekuční orgán. Existuje neustálá hrozba sankcemi za nesplnění povinnosti (řádně spočítat, včas předložit, řádně doložit, být nápomocen, zaplatit za prodlení, strpět újmu). Finanční úřad má velice striktní právně-exekuční charakter. Dalším příkladem je rozvod, kde je soukromoprávní motivace. Veřejná moc si vyhrazuje rozhodnout v právním konfliktu (soud neposuzuje rozvoduschopnost, ale ex offo posuzuje, zda jsou naplněna všechna právní hlediska). Soud je výlučný k rozhodnutí, posoudí právní podmínky, vydá rozhodnutí. V tomto případě má orgán posuzovací charakter. Nebo stavební povolení - zde se dá charakter rozhodnutí zařadit mezi předchozí dvě (exekuční x arbiterský). Posuzuje stavební činnost - musí být dodržena určitá pravidla, např. zamýšlená stavební činnost musí být v souladu se všemi aspekty (hygienickými, elektrikářskými,...). Subjekt musí vyvolat řízení, pokud tak neučiní, hrozí mu pokuta; na orgánu je zda stavbu povolí, či nepovolí - toto učiní na základě posouzení, zda byla splněna kritéria; orgán vydá povolení o kolaudaci - posuzuje zda charakter stavby je užívána v tom svém původním účelu - toto je pod sankčním režimem, který je následný teprve když se něco poruší. Také dodatečné neuposlechnutí stavebních pokynů daných při kolaudaci s sebou může nést následky.

            Vyžaduje se, aby státně-mocenská činnost byla profesionální (presumpce profesionality). Nadřazenost neznamená, že státní orgán může jednat jak se mu zlíbí - musí dodržovat to, co je od něho předpokládáno (dodržení pravomocí, věcné působnosti,...). Každá nadřazenost v demokratickém státě má svoji kontrolní brzdu, existuje rozsáhlá možnost přezkumu. Na kvalitě a možnosti přezkumných prostředků se posuzuje právní stát. Přezkumnými prostředky se myslí možnost zpochybnit a v důsledku zvrátit právní akt (toto je hlavní důvod pro nárůst autority soudcovské moci). Státu tedy záleží na budování a upevňování nezávislé soudní moci - justice se výslovně a důrazně separuje od politického rozhodování a dalších složek moci. Stát prostřednictvím soudu posuzuje sama sebe, případně jiné složky veřejné moci. Soudní moc má mít oprávnění kontrolovat a přezkoumávat rozhodnutí orgánů veřejné moci. Seriózní moc si musí připustit, že může dojít k pochybení, a proto musí mít pojistku.

3.4. Postup při fungování státu

            Stát má tři základní pravomoci - působí normotvorně, výkonně a arbitersky.

3.4.1. Normotvorné působení státu (jak funguje při této činnosti)

                Stát vydává obecné normy - je to výsada reprezentativních orgánů (prvotní úloha toho, kdo je volen občany). V moderních státech se neujalo zákonodárné referendum (přímá demokracie k zákonům je velmi výjimečná). Normy reprezentativních orgánů mají nejvyšší právní sílu (normotvorba výkonných orgánů jim je podřízena). Vše je závislé na formě vlády - my jsme zaměřeni na parlamentní systém, v prezidentském se počítá s paralelním vydáváním norem (prezident <-> kongres).

            Nižší norma musí být v souladu s vyšší normou - posuzování tohoto souladu má na starost ústavní soudnictví. Normotvorba je jistý proces - legislativní proces - který se řídí určitými do jisté míry nepsanými pravidly. Zákonodárná iniciativa může mít různý charakter.

            Legislativní proces má několik fází:

·      musí se vyjevit (zjistit) potřeba normy - nejkompetentnější bývají legislativní útvary orgánu výkonné moci. Předpokládá a upravuje se možnost vlád předkládat návrhy norem.

·      formulace textu normy - záleží na autorovi (konkrétní výbor, legislativní složka výkonné moci, plénum sněmovny). Vytváří se právní věty, paragrafy. Půtky mezi jednotlivými verzemi jsou škodlivé. Skutečnost, že o normě rozhoduje parlament, předpokládá určitou laicitu (ne neschopnost, ale každý nemůže být vzdělán v tom určitém oboru). Toto vede k nutnosti poradců odborníků.

·      projednání + hlasování + schválení/zamítnutí

3.4.2. Výkonná pravomoc státu (jak postupuje při její realizaci)

                Určitá část mechanismu státu činí v každodenním životě rozhodnutí, jimiž aplikuje normy na konkrétní situace a případy => státní (veřejná) správa. Realizace zákonů vede k přijímání aktů aplikace práva (zde se ve vztahu ke správním orgánům vyskytuje nejvíce sloves). Motivace činnosti státu (odkud jde popud k postupu státu) je dvojí. V zásadě může být vlastní - z úřední povinnosti (ex offo) - tam, kde zákon předpokládá od státu povinnost jednat. V druhém případě se jedná na žádost (návrh) jiných subjektů, zejména soukromoprávních - stát působí, až když přijde podnět. Pak se jedná o činnost očekávanou.

            Stát je za svoji činnost odpovědný tam, kde mu je svěřena určitá exkluzivita (nesmí váhat, nebo nese důsledky) => tam, kde je jednání očekáváno, by měl stát zajistit, aby exkluzívně kompetentní orgán v této věci působil - stát je odpovědný za jakékoliv průtahy.

3.4.3. Soudní (arbiterská) pravomoc státu, základní typy rozhodování v soudnictví

                Je to zvláštní postup při fungování státu. Existuje zde jistá systémová nezávislost - nezávislost na jiných součástech tohoto modelu (normotvorných i výkonných). soudce je povinen jediné - rozhodovat podle zákona, je závislý na právních normách (a dalo by se říci, že tím je závislý zprostředkovaně na parlamentu).

            Od toho, co systém chápe jako spravedlnost, se odvíjí vnitřní typy soudního rozhodování: rozhodování ve sporu, o vině a trestu, správní soudnictví a ústavní soudnictví.

·      rozhodování ve sporu - v převážné většině záležitostí, v nichž jde o spor funguje soud jako arbiter (rozhodčí).

·      rozhodování o vině a trestu - v těchto věcech stojí soud v zásadě mimo stát - státní zájem zastupuje prokurátor (státní zástupce), kterému soud nesmí „stranit“. Vidí dvě strany - stát (zájem na potrestání) a obžalovaného (presumpce neviny).

·      správní soudnictví - jde o určitý typ viny a trestu, ale i sporu. Hlavním problémem je to, že jde v zásadě o přezkum samotného rozhodnutí státu - zda-li se správní orgán neodchýlil od práva (když orgán správně funguje, musí se bát). V moderních státech správní orgán připustí, že udělal chybu. Správnímu soudnictví nepřeje žádný autokratický systém.

3.4.4. Ústavní soudnictví

            Je opět kontinentálně-evropskou proveniencí. Jde o nejmladší část justice. V širší míře se objevuje až po 2.světové válce, a také k této myšlence docházely moderní systémy velmi pomalu. Co je v popisu ústavního soudnictví? Hlavním zájmem je ochrana ústavnosti. Jestliže demokratický systém připustí určitou různorodost (pluralitu) musí počítat s tím, že dojde ke sporům soupeřících stran a institucí. Síla demokratického systému je v tom, že si s nimi poradí. Toto vedlo k tomu, že je třeba chránit ústavnost (ochrana textu ústavy). V popisu práce je tedy rozhodovat spory o ústavě, o veřejné moci.

            Ústavní soudnictví se zrodilo ve 20.letech, bylo motivováno souladností (pyramidou) norem. V 60. a 70.letech byl hlavní rozvoj myšlenky ústavního soudu vázán na konflikty kolem ústavy. V této době se „vkrádá“ další motivace - ochrana lidských práv (i pro zastupitelskou liberální demokracii je vyšší pozornost k lidským právům otázkou až 70. a 80. let) => tzv. koncepce justiční ochrany. V moderní době se mezinárodní pakty o lidských právech stávají součástí mezinárodní justice. Existuje zde zvláštní sankce - neposílají do vězení, netrestají fyzicky ani finančně, rozhodnutí nedopadá na člověka jako na soukromoprávní subjekt. Ústavní soudnictví nepředpokládá žádné násilí při výkonu rozhodnutí. Ústavní soudnictví nemá žádnou vertikální soustavu (má jediný článek), má zvláštní způsob utváření - někde jej jmenuje prezident (s předsedy parlamentu), někde král (ESP), někde se jmenuje se souhlasem jiného, někde ho jmenuje exkluzívně jeden orgán. Z toho plyne, že systém nominace je rozmanitý.

            Vztah k ostatním ústavním orgánům - má přímý kontakt v dopadu pravomocí na ostatní ústavní orgány - zvláštní částečkou v dělbě moci je ústavní spravedlnost. Tím, že v justici má systém nejméně dva články, musí demokratický ústavní systém předvídat konflikty v soudnictví. Z toho plyne tzv. „válka soudů v Čechách“. Systém si založil pluralitu, musíme očekávat, že vrchní soud se může odchylovat od ústavního soudu (toto je racionální důvod). Existuje však i iracionální mediální dopad (to když soudy něco v komentační stránce přepískly).

3.5. Postup při přijímání rozhodnutí státu, aplikace práva

            Jde o aplikaci práva v konkrétních případech. Toto má svá procesní pravidla - stanoví se podmínky a rámce aplikace (hmotné pr. - kdo, kdy, o čem; procesní pr. - jak, s jakým výsledkem). Každé právní odvětví má stanoveny procedury. Těmi disponuje veřejná moc - stát nemůže bez procesních pravidel nic dělat (procesní pravidla jsou nezbytnou podmínkou regulérního demokratického systému). Nejčastější název postupu u nás je řízení. Jím se zabývá řád - správní, trestní, občanský soudní.

            Předpokládaným výsledkem postupu je rozhodnutí. Rozhodnutí je aktem aplikace práva. Zpravidla se jedná o individuální správní akt (rozhodnutí v konkrétním případě). Akt aplikace práva v případě soudnictví se nazývá soudní rozhodnutí.

            Právo předpokládá, že v procesních vztazích jsou účastníci. Musí být vymezeni - např. mají aktivní legitimaci (ten, kdo může podat návrh, kdo může jednat), nebo mají pasivní legitimaci (ten, koho se postup může dotknout). Vystupují zde hlavní a vedlejší účastníci - nejde přímo o jejich práva a oprávnění, jedná se např. o poškozeného v důsledku trestného činu, o stát, obviněného,... Toto vymezení účastníků je klíčovou otázkou nutnou k zahájení postupu.

3.5.1. Zahájení řízení

                Řízení vzniká buď z úřední povinnosti státu, nebo je zahajováno na návrh. Právní stát stanoví, kdy je stát povinen jednat (ex offo), a kdy čeká a iniciativu jiného účastníka. Podstatná je jistá formální kvalita návrhu. Návrhy mají buď přesně zákonem stanovenu formu a obsah, nebo zákonem doporučenou obecnou formu a obsah, nebo není určen. V praxi formu a obsah mnohdy zavádí resorty jako formuláře. Jedná se o vstupní formulace do zahájení řízení - na základě čeho subjekty návrh podávají, jaká mají fakta,...

            Návrh musí regulérně dojít, musí být regulérně podán, musí být úřadu doručen (zpravidla písemným způsobem dle spisové agendy - návrh dojde podatelně). Důležité je stanovení a určení data zahájení řízení. Zahájení řízení může být koncem jedné lhůty, ale i začátkem mnoha dalších lhůt.

3.5.2. Průběh řízení

            Co je jeho smyslem? Nalézt a získat dostatek argumentů, dokumentů a sdělení, tedy faktů, aby mohlo být vydáno rozhodnutí. Tohoto smyslu se dociluje mnoha způsoby - např. u soudu je průběh řízení upraven, nebo se fakta získávají podle zásady oficiality - získávají se dle uvážení státního orgánu (povinností úřadu je zjistit si podklady). Zpravidla jsou postupy veřejné (např. u soudů - postup je otevřen publicitě, o věci se jedná) a neveřejné (činnost správních orgánů). Součástí řízení může být i dokazování - postup, který je výsledkem tzv. důkazního břemena. Toto je imaginární pojem pro faktickou situaci, kdy někdo, kdo něco tvrdí, musí předložit dostatek argumentů, svědectví,..., která tvrzení navrhovatele dostatečně zajistí. Jedna z možností dokazování je svědectví - je to typický prostředek důkazního charakteru. Jsou to jednak svědectví ex offo - vyhledávání, vyšetřování - a svědectví návrhová - prokázání kvalit, předložení dokumentů,... (např. živnostenský řád stanoví rozmanité dokládané skutečnosti).

             Existuje např. řízení v úřední povinnosti, kdy se stát stará. Pak jsou zde návrhové věci - stát vystupuje v roli toho, kdo dodává licenci, koncesi,...

3.5.3. Vydání rozhodnutí

                Jedná se již o kýžený akt aplikace práva. Jeho podstatnou část tvoří výrok - předvídaná možnost rozhodnutí. Rozhodnutí má mnoho forem - rozsudek (u soudu), usnesení, nález, souhlas, jmenování (personální dekret), potvrzení, příkaz, registrace (obchodní soud), výmaz; diplom, osvědčení, jmenování do (rektorem, docentem,...).

            Rozhodnutí má buď naprosto předpokládanou formu i obsah, nebo je obecná, či není určena vůbec. Rozhodnutí by mělo obsahovat následující:

·      název orgánu, který jej vydává - doložení, kdo jeho jménem jednal (zjistí se příslušnost). Může zde být i odkaz na právní předpisy, z nichž vyplývá právo rozhodovat v této věci.

·      název rozhodnutí - typ, o který jde (např. rozsudek - ustálená forma rozhodnutí soudu, nebo osvědčení - licence k něčemu).

·      konkrétní vztah k dané věci - označení věci, které se rozhodnutí týká (označení věcně-právního osobního vztahu).

·      výrok (verdikt) - konkrétní vyslovení vůle a názoru orgánu s odůvodněním (z větší části není povinné, mělo by být tam, kde je možnost napadení rozhodnutí v přezkumném procesu). V odůvodnění mohou být vysvětleny motivy, postupy a skutečnosti, které vedly orgán k tomuto rozhodnutí. Má ukázat použití těch nejadekvátnějších dokumentů pro tento verdikt. Když je nejasné a nedostačující, je větší šance pro odvolání.

·      možné poučení o přezkumu - lze se odvolat. Povinně je tam, kde je možný přezkum. Širší poučovací povinnost státu - průběžná možnost informovat o možnostech využití práv, ne něčeho dosáhnout (neradit, nenadržovat).

·       razítko, podpis, datum - formální závěrečné skutečnosti. Datum je důležité pro lhůty, podpis nám osvětlí „osoby a obsazení“, razítko je důkazem o tom, že forma a formulář je autorizován.

3.5.4. Přezkoumání rozhodnutí

            Náprava vadného rozhodnutí. Přezkumná činnost se děje v instančním postupu. Má své řádné i mimořádné opravné prostředky (tyto pojmy se nepoužívají v ústavním soudnictví) - existují pouze tam, kde je více instancí (správní úřady, obecné soudy,...). Může nastat zrušení, změna, nahrazení rozhodnutí, nebo kombinace těchto situací. Ústavní soud může pouze zrušit. Správní orgány (všechny tři instance) mohou rozhodnutí zrušit, změnit i nahradit. Rozhodnutí vyššího orgánu je závazné pro nižší orgán. Rozhodnutí se sděluje, publikuje, vyhlašuje. Každé má svoji formu sdělení adresátovi (u správních aktů - doručení poštou).

3.5.5. Etapa výkonu rozhodnutí

            Každé rozhodnutí má nějaký smysl a režim, k něčemu směřuje, k něčemu opravňuje. Některá rozhodnutí (ex offo) něco ukládají => jsou v určitých podmínkách vykonatelné (dobrovolně, pod tlakem). Má nárok být exekuováno, výkon může být zajištěn za použití adekvátních prostředků.