Trestní právo II
16. 5. 2011
- Objektivní stránka trestného činu
- Příčinný vztah
- Pachatel trestného činu
- Příčetnost
- Pachatel
- Nepřímý pachatel
- Spolupachatel
- Účastník
- Organizátorství
- Návod
- Pomoc
- Zavinění
- Úmyslné
- Nedbalostní
- Omyl v trestním právu
- Struktura a interpretace trestněprávních norem
- Souběh trestných činů
- Příprava a pokus tr.činu
- Okolnosti vylučující protiprávnost
- Krajní nouze
- Nutna obrana
- Svolení poškozeného
- Přípustné riziko
- Oprávněné použití zbraně
Objektivní stránka trestného činu charakterizuje způsob spáchání trestného činu a jeho následky, včetně příčinného vztahu mezi jednáním a následkem. K obligatorním znakům, které tuto stránku charakterizují, patří
· Způsob jednání – jednáním ve smyslu trestního práva je projev vůle ve vnějším světě.Vůle je vnitřní složkou jednání, jeř řídí pohyb nebo zdržení se pohybu.Jednáním je jednak konání, ale i opomenutí. V jednání se spojuje vnitřní složka (vůle) se složkou vnější (projev vůle).Jde o jednotu psychické a fyzické stránky jednání.Chybí-li některá ze složek, nejde o jednání ve smyslu trestního práva.
· Následek – jde rovněž o obligatorní znak objektivní stránky trestného činu. Následkem se rozumí porušení nebo ohrožení hodnot, které jsou objektem trestného činu. Toto porušení nebo ohrožení je způsobeno jednáním charakterizujícím trestný čin. Trestní zákon rozlišuje trestné činy poruchové a trestné činy ohrožovací. Následky trestného činu je možné rozlišovat na :
- těžší následky- jde o závažnější poruchu nebo ohrožení primárního objektu nebo poruchu nebo ohrožení dalšího sekundárního objektu za předpokladu, že v něm zákon shledává okolnost přitěžující nebo okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby.
- Jiný zvlášť závažný následek- může jím být porucha nebo ohrožení objektu a představuje vlastně případ těžšího následku. Zákon jej uvádí u některých skutkových podstat jako další případ těžšího následku.
- Škodlivý následek.Jde o následek, jehož zamezení nebo napravení je podmínkou beztrestnosti z důvodů účinné lítosti, je svým obsahem rovněž ohrožením nebo poškozením objektu trestného činu a často se objevuje i na hmotném předmětu útoku.Ke škodlivým následkům je možno přičítat i některé skutečnosti nezavinění.
- Zvlášť těžký a těžko napravitelný následek – je jednou z podmínek pro uložení výjimečného trestu.
Zvláštní význam má následek trestného činu u majetkových deliktů. Takový následek tvoří jeho znaky v jednotlivých ustanoveních zvláštní části trestního zákona. Výkladové pravidlo- § 89 tr.z. přímo určuje výši jednotlivých druhů škod ( viz kritéria nebezpečnosti činu pro společnost). Trestní zákon ovšem používá na některých místech vedle pojmu „škoda“ i další pojmy , např. „větší rozsah“, „značná újma“ , „újma velkého rozsahu „ apod. Uplatňují se v těch případech,ve kterých lze rozsah a obsah vyjádřit v penězích a při jejich určení nehrají větší roli jiné okolnosti.
Je znakem skutkové podstaty každého trestného činu.Jde o příčinný vztah mezi jednáním a následkem - porušením(ohrožením) společenských vztahů, které jsou objektem trestného činu.Požadavek existence příčinného vztahu znamená, že určitá osoba může být trestná jen tehdy, jestliže svým jednáním skutečně následek způsobila. Dále musí existovat příčinný vztah mezi jednáním a účinkem. Musí rovněž existovat i mezi jednáním a takovým následkem, který je okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby nebo okolností přitěžující.Rovněž musí existovat mezi jednáním a škodlivým následkem.
Příčinou je každý jev, bez něhož by jiný jev nenastal,event.nenastal zjištěným způsobem. Vývoj příčinné souvislosti musí být alespoň v hrubých rysech zahrnut zaviněním.Znamená to, že při úmyslu jako formě zavinění je třeba, aby pachatel znal tento průběh příčinného vztahu jako možný, a aby s ním byl pro konkrétní případ srozuměn.
Pachatelem trestného činu je osoba, která svým jednáním uskutečnila všechny znaky trestného činu. V tomto smyslu je pachatelem i osoba, která je podle tr.zákona kvalifikována jako spolupachatel nebo účastník. Jedním z atributů trestního práva je v demokratickém právním státě zásada odpovědnosti za spáchání trestného činu.Trest proto může být uložen jen takové osobě, jíž bylo jeho spáchání dokázáno v řádném soudním řízení. Kolektivní odpovědnost ani kolektivní trest demokratický právní systém nezná. České trestní právo spočívá na zásadě individuální odpovědnosti.
Znaky trestného činu charakterizující subjekt tr.činu z hlediska trestní odpovědnosti je nutno odlišovat od vlastností charakterizujících osobnost pachatele pro účely trestání, např. pro druhu a výměry trestu a posuzování společenské nebezpečnosti.
Pachatelem trestného činu může být jen osoba
- Fyzická,
- Příčetná
- Která dosáhla stanoveného věku, to je 15 let.
Příčetnost :
Rozumí se jí způsobilost být pachatelem trestného činu, pokud závisí na duševních schopnostech pachatele. Je podmíněna schopností pachatele chápat význam svého činu pro společnost a ovládat své jednání.Biologickým kritériem nepříčetnosti je duševní porucha, která může mít různou dobu trvání a může být způsobena různými příčinami. Druhým kritériem nepříčetnosti je nedostatek schopnosti rozumové-(schopnosti rozpoznávací) nebo schopnosti ovládat své jednání (schopnosti určovací). Samotná existence duševní poruchy nezbavuje pachatele trestní odpovědnosti. Nedostatek schopnosti rozpoznávací a určovací je třeba dále posuzovat se zřetelem k povaze trestného činu.Pachatel může být schopen rozpoznat např. nebezpečnost vraždy, nebo rozpoznat, že je pro společnost nebezpečný takový čin, jehož obsah je pro jeho jednoduchou povahu schopen pochopit. Duševní porucha musí být diagnostikována.
Zmenšenou příčetností se rozumí stav , v kterém byla v důsledku duševní poruchy výrazněji zeslabena schopnost pachatele rozpoznat, že spáchaný čin je nebezpečný pro společnost, nebo schopnost ovládat své jednání.Zmenšená příčetnost však není považována za polehčující okolnost a nemusí snižovat stupeň nebezpečnosti pro společnost.Odůvodňuje pouze zvláštní postup vůči pachateli v tr.řízení.
Věk :
Pachatelem trestného činu mohou být jen osoby sociálně zralé, které jsou schopny nést důsledky trestní odpovědnosti. Zákon stanoví, že sociální zralost osoby, která je podmínkou trestní odpovědnosti, nastává dovršením 15. roku věku. Začíná tedy dnem následujícím po dni 15.narozenin osoby.Osoby ve věku od 15. do 18. roku věku zákon označuje jako osoby mladistvé. Dovršením 18.roku věku je již osoba plně odpovědná za spáchání trestného činu, avšak i osoby starší 18 let blízké věku osoby mladistvé, je možno posuzovat jako mladistvé pachatele.Zákon nestanoví, o kolik let má být hranice 18 let překročena. Tato okolnost je okolností polehčující. Spáchá-li osoba mladší 15 a starší 12 let některý čin, za který zákon stanoví výjimečný trest,uloží soud v občanskoprávním řízení její ochrannou výchovu, kterou je možno prodloužit až do dovršení 19. roku věku.
Subjektem trestného činu může být nejen občan ČR, ale i cizí státní příslušníci, nebo osoby bez státní příslušnosti(bezdomovci).V některých případech však subjektem může být pouze občan ČR a nikdo jiný.
V některých případech zákon požaduje zvláštní způsobilost pachatele nebo jeho postavení nebo zvláštní vlastnost. Jde o subjekty speciální(např. voják, svědek, znalec,tlumočník,úřední osoba apod.) nebo konkrétní( např. matka dítěte, dlužník jako pach. při poškozování věřitele apod.).
Pachatel, nepřímý pachatel, spolupachatel a účastník trestného činu
Pachatelem trestného činu je, kdo svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu nebo jeho pokusu či přípravy, je-li trestná.
Nepřímým pachatelem trestného činu je ten, kdo k provedení činu
-užil jiné osoby, která není trestně odpovědná pro nedostatek věku, nepříčetnost, omyl, anebo proto, že jednala v nutné obraně, krajní nouzi či za jiné okolnosti vylučující trestní odpovědnost, anebo sama nejednala nebo nejednala zaviněně.
-užil takové osoby, která nejednala ve zvláštním úmyslu či z pohnutky předpokládané zákonem; v těchto případech není vyloučena trestní odpovědnost takové osoby za jiný trestný čin, který tímto jednáním spáchala.
Byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama .Spolupachatelství k nedbalostnímu přečinu nepřichází v úvahu. V tomto případě se jedná o souběžné pachatelství. Mohou se tedy vyskytnout případy pouze spolupachatelství podobné, spočívající v tom, že dvě nebo více osob jednáním, směřujícím k beztrestnému následku, způsobí trestný následek zaviněný z nedbalosti. V takovém případě se trestní odpovědnost za celý způsobený následek posuzuje u každého pachatele samostatně na základě toho jednání, které sám spáchal.
Účestenství ve formě organizátorství, návodu nebo pomoci předpokládá úmysl směřující k účasti v těchto formách na konkrétním úmyslném zločinu, který musí být konkretizován individuálními rysy, nikoli jen znaky skutkové podstaty zločinu. Může jít o úmysl nepřímý v podobě úmyslu alternativního(např. návodce je si vědom možnosti, že vyvolá svým jednáním u hlavního pachatele úmysl spáchat zločin a pro případ, že se tak stane, je s tím srozuměn).
Účastníkem na dokonaném zločinu nebo jeho pokusu je, kdo úmyslně spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil (organizátor), vzbudil v jiném rozhodnutí spáchat trestný čin (návodce), nebo umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, nebo radou (pomocník)
Na trestní odpovědnost a trestnost účastníka se užije ustanovení o trestní odpovědnosti a trestnosti pachatele, jestliže trestní zákon nestanoví něco jiného. Trestní odpovědnost účastníka zaniká (účinná lítost), jestliže dobrovolně upustil od dalšího účastenství na trestném činu a
a) odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého účastenství,
b) nebo učinil o účastenství na trestném činu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého účastenství, mohlo být ještě odstraněno. Oznámení je nutno učinit státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu, voják může místo toho učinit oznámení nadřízenému.
Je-li na činu zúčastněno více osob, nebrání zániku trestní odpovědnosti účastníka, který takto jednal, je-li čin spáchán ostatními pachateli nezávisle na jeho dřívějším přispění k činu nebo přes jeho včasné oznámení.
Organizátorství je ve srovnání s návodem závažnější a nebezpečnější formou trestné součinnosti, protože organizátor se ve svém jednání neomezuje jen na vzbuzení rozhodnutí spáchat trestný čin, ale vyvíjí širší a intenzivnější činnost, která svou povahou naplňuje zákonné znaky „zosnování“ a „řízení“ trestného činu.
Návod - je úmyslné navedení jiného ke spáchání konkrétního přečinu nebo zločinu, kdy takové jednání dospělo alespoň do stádia pokusu. Formy návodu nejsou nikterak konkretizovány, , může se jednat o rozkaz, přemlouvání, poučování, nebo o jinou formu vyvolání rozhodnutí u pachatele. Návod vždy směřuje k individuálně určenému pachateli nebo jiným osobám a to k individuálně určenému přečinu nebo zločinu. Stačí konkretizace alespoň v hrubých rysech. Nutno však od návodu odlišovat podněcování podle § 364 tr.zákoníku.Možný je i nepřímý návod , kdy návodce navádí prostřednictvím živého nástroje, např. nepříčetné osoby, nedospělé apod.
Pomoc se vyskytuje v různých formách, rozumíme jí podporu hlavního pachatele ještě před spácháním činu, tak i v době páchání zločinu nebo přečinu, event i po spáchání činu. Formy jsou trestním zákoníkem uvedeny pouze demonstrativně, a to umožněním nebo usnadněním spáchání, opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na určité místo, hlídáním při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po činu.
Trestným činem musí být vždy zaviněný skutek, tzn., že musí být pachatelem spáchán úmyslně nebo z nedbalosti. V některých případech se zavinění musí vztahovat k okolnostem, které podmiňují použití vyšší trestní sazby, a to také
- jde-li o těžší následek, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti,
- jde-li o jinou skutečnost, pokud pachatel nevěděl, ale k okolnostem a svým osobním poměrům o ní vědět měl a mohl.
Zavinění může být úmyslné nebo z nedbalosti.
a) úmysl přímý
Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem,
nebo
b) úmysl nepřímý-eventuální
Trestný čin je spáchán rovněž úmyslně, jestliže pachatel
věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.
a) nedbalost vědomá
Trestný čin je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí,
b) nedbalost nevědomá
Trestný čin je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl.
Hrubá nedbalost
Trestný čin je spáchán z hrubé nedbalosti, jestliže přístup pachatele k požadavku náležité opatrnosti svědčí o zřejmé bezohlednosti pachatele k zájmům chráněným trestním zákonem. Hrubou nedbalostí se rozumí vyšší stupeň intenzity nedbalosti, ať již vědomé či nevědomé, a to na základě postoje pachatele k požadavku náležité opatrnosti, který svědčí o zřejmé bezohlednosti pachatele k zájmům chráněným trestním zákonem.
a) Omyl skutkový
Pachatel při spáchání činu
- nezná ani nepředpokládá jako možnou skutkovou okolnost, která je znakem trestného činu, nejedná úmyslně;
- mylně předpokládá skutkové okolnosti, které by naplňovaly znaky mírnějšího
úmyslného trestného činu,
- mylně předpokládá skutkové okolnosti, které by naplňovaly znaky přísnějšího úmyslného trestného činu ( bude potrestán za pokus tohoto přísnějšího trestného činu).
- mylně předpokládá skutkovou okolnost, která vylučuje jeho protiprávnost, nejedná úmyslně;.
-
b) Omyl právní
Pachatel při spáchání činu neví, že jeho čin je protiprávní, nejedná zaviněně, nemohl-li se omylu vyvarovat. Omylu bylo možno se vyvarovat, pokud povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou vyplývala pro pachatele ze zákona nebo jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce, anebo mohl-li pachatel protiprávnost činu rozpoznat bez zřejmých obtíží.
Hlavním obsahem trestních zákonů je výčet znaků trestných činů(dispozice) a trestů, popř. ochranných opatření(sankce). Přesné a jasně formulované dispozice trestních zákonů jsou důležitou podmínkou pro dodržování zákonnosti.Dispozice v trestním právu je ta část právní normy, která vyjadřuje zákonné znaky trestného činu- zahrnuje v sobě i hypotézu- podmínky, za kterých se norma jako pravidlo chování uplatní a kdy mohou orgány soudnictví uložit sankci. Lze rozeznávat dispozice odkazovací, blanketní a jiné.
Úkolem výkladu trestních norem je zjistit jejich pravý smysl. Lze rozlišovat výklad:
1. Podle toho, kdo výklad podává na výklad
· Autentický-výklad podaný orgánem,který právní normu vydal.Tento výklad je závazný jen v případě,jestliže je mu závaznost právní normy zákonem přiznána, avšak v současné právní úpravě není, takže v České republice není žádný výklad právních norem mimo výkladu nadřízeného soudu závazný.
· Soudní. Tento výklad je nejčastěji používán. Podle něho se realizuje a aplikuje právo v praxi. Jde o výklad, který je součástí jednotlivých rozhodnutí v rozsuzovaných případech soudy různých stupňů.Takový výklad však vždy zavazuje podřízený soud v případě, že věc je vrácena k novému projednání, tedy v opravném řízení je vždy soud, kterému byla věc přikázána, vázán právním názorem vyššího soudu. Zvláštním druhem soudního výkladu jsou stanoviska a rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu, event.vrchních nebo krajských soudů. Nejsou právně závazná a jde o neprocesní prostředek ke sjednocování judikatury a soudní praxe.Sbírku rozhodnutí a stanovisek vydávají Nejvyšší soud a Nejvyšší správní soud.
· Vědecký- doktrinární výklad je především obsažen v učebnicích, komentářích, monografiích a odborných časopisech. Rovněž není závazný, ale má však značný vliv na praxi.
1. Podle prostředků metody výkladu se rozlišuje :
· Jazykový výklad – na podkladě významu jednotlivých použitých slov a podle zásad gramatiky.
· Logický výklad – smysl zákona se zjišťuje podle zásad logiky-argumentum a contrario, a simili, a maiore ad minus, a minore ad maius (důkaz z opaku, podle podobného, od většího k menšímu, od menšího k většímu).
· Systematický výklad – zjišťuje se smysl zákonného ustanovení v souvislosti s širším celkem, s celým zákonem nebo celým právním řádem.
· Historický výklad – ustanovení se vysvětluje z okolností, za nichž vzniklo, přihlíží se k osnovám zákona,k důvodovým zprávám k zákonům jiných států apod.
2. Podle toho, jaký je poměr výkladu k doslovnému znění se rozlišuje
· Výklad doslovný – adekvátní
· Výklad rozšiřující – extenzivní
· Výklad zužující – restriktivní
Analogie – Užitím analogie se rozumí podřazení případu pod zákonné ustanovení, které upravuje případ jiný, podobný. Vyplňují se tak mezery zákona, řeší se případy, které přinesl život, na které zákonodárce nepamatoval.
Analogie je nepřípustná - jde-li o rozšiřování podmínek trestní odpovědnosti
- jaké tresty a ochranná opatření lze uložit a za jakých podmínek
Jde-li o zúžení podmínek trestnosti nebo o jiné otázky, lze analogii v trestním právu použít.
Doba a místo trestného činu, pokračování v trestném činu, trestné činy hromadné, trestné činy trvající.
Trestný čin může být proveden v krátkém časovém období, ale někdy si jeho provedení vyžádá delší časový úsek.
Trvání trestného činu může být důležité z hlediska věku pachatele pro určení časové působnosti trestního zákona, pro promlčení apod.
Pokračování v trestném činu :
Pokračováním se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku.
Znaky pokračování :
· stejná skutková podstata
· stejný nebo obdobný způsob provedení
· objektivní souvislost časová nebo místní
· subjektivní souvislost-společný záměr.
Podmínkou pokračování je opětovné uskutečňování jedné a téže skutkové podstaty.Škody způsobené pokračováním v trestném činu se sčítají.
Hromadné(kolektivní) trestné činy:
Stejně jako u pokračování v trestném činu musí tu být společný záměr a mnohost útoků.Na rozdíl od pokračování je zde mnohost útoků vyjádřena přímo jako znak skutkové podstaty trestného činu a je podmínkou trestní odpovědnosti.Pokud tomu tak není, nejedná se o hromadný trestný čin, i kdyby pachatel zasáhl proti více předmětům útoku.
Trvající trestné činy :
Jde o takový čin, jímž pachatel vyvolá protiprávní stav a pak jej udržuje anebo udržuje protiprávní stav, aniž zákon vyžaduje, aby jej vyvolal U trvajícího trestného činu tedy musí trvat jednání, kterým je udržován protiprávní stav.
Pro pokračování v trestném činu, trestné činy hromadné a trvající společně platí, že tyto činy se posuzují jako jeden skutek a jeden trestný čin. Nemůže zde jít o vícečinný souběh. Mezníkem, který odděluje jeden pokračující tr.čin od druhého, je zahájení trestního stíhání.Pokračuje-li obviněný v jednání, pro které je stíhán, i po zahájení trest.stíhání,, posuzuje se takové jednání jako nový skutek.
IV.
Souběhy trestných činů se v teorii dělí na :
§ Souběh jednočinný stejnorodý, kdy pachatel jedním skutkem vícekrát naplnil stejnou skutkovou podstatu trestného činu
§ Souběh jednočinný nestejnorodý, kdy pachatel spáchal jedním skutkem více trestných činů různých skutkových podstat
§ Souběh vícečinný stejnorodý, kdy pachatel, kdy pachatel více skutky spáchal trestné činy stejné skutkové podstaty
§ Souběh vícečinný nestejnorodý, kdy pachatel více skutky spáchal trestné činy různých skutkových podstat.
Skutek je nutno jej odlišovat od trestného činu.Každý trestný čin musí být vždy skutkem, avšak nikoli každý skutek je trestným činem.Podstatu skutku tvoří jednání jako projev vůle ve vnějším světě a může záležet jak v pohybu, tak i ve zdržení se pohybu (komisivní a omisivní jednání) a může být spácháno úmyslně i z nedbalosti. Skutek musí být ukončen následkem, k němuž musí být i příčina-příčinný vztah(kauzální nexus).
Někdy mohou být skutkové podstaty fakticky konzumovány závažnějším deliktem-faktická konzumpce.Jde o případ, kdy porušení nebo ohrožení zájmů chráněných jedním ustanovením v konkrétním případě je bezvýznamným prostředkem nebo podřadným vedlejším produktem hlavní(závažnější)trestné činnosti.
Souběh má účinky v právu hmotném i procesním. V hmotném právu jsou ukládány tresty úhrnné a souhrnné, podle procesního práva se může konat společné řízení o sbíhajících se trestných činech.
Odsuzuje-li soud pachatele za dva nebo více trestných činů, uloží mu úhrnný trest podle toho ustanovení, které se vztahuje na trestný čin z nich nejpřísněji trestný; jde-li o vícečinný souběh většího počtu trestných činů, může soud pachateli uložit trest odnětí svobody v rámci trestní sazby, jejíž horní hranice se zvyšuje o jednu třetinu.
Pozn.:
Trestní zákoník již neobsahuje pojem zvlášť nebezpečného recidivisty .V případě takto vymezené recidivy(zpětnosti) může soud uložit trest odnětí svobody v rámci trestní sazby, jejíž horní hranice se zvyšuje o třetinu, jestliže „závažnost zvlášť závažného zločinu je vzhledem k recidivě a ostatním okolnostem případu vysoká“ nebo „možnost nápravy pachatele je ztížena“.
V.
Jsou to rovněž jednání nebezpečná zájmu chráněnému trestním zákonem.
Příprava
Toto stadium trestné činnosti je trestné pouze v případech uvedených ve zvláštní části trestního zákoníku, jestliže směřuje ke zvlášť závažnému zločinu.
Příprava záleží :
- v úmyslném vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu, zejména
- v jeho organizování,
- opatřování nebo přizpůsobování prostředků nebo nástrojů k jeho spáchání,
- ve spolčení,
- ve srocení,
- v návodu nebo
- v pomoci,
jestliže to trestní zákon u příslušného trestného činu ve zvláštní části trestního zákona výslovně stanoví a pokud nedošlo k pokusu ani dokonání zvlášť závažného zločinu.Jsou tedy mimo shora uvedených možné i další formy úmyslného vytváření podmínek.
Příprava je trestná podle trestní sazby stanovené na zvlášť závažný zločin, k němuž směřovala, jestliže trestní zákoník nestanoví něco jiného.
Trestní odpovědnost za přípravu k zvlášť závažnému zločinu zaniká :
- jestliže pachatel dobrovolně upustil od dalšího jednání směřujícího k spáchání zvlášť závažného zločinu a odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknuté přípravy k zvlášť závažnému zločinu nebo učinil o přípravě oznámení
- v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknuté přípravy, mohlo být ještě odstraněno; oznámení je nutno učinit státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu, voják může místo toho učinit oznámení nadřízenému.
Je-li na činu zúčastněno více osob, nebrání zániku trestní odpovědnosti za přípravu u pachatele, který takto jednal, jeli čin dokonán ostatními pachateli nezávisle na jeho dřívějším přispění k činu nebo přes jeho včasné oznámení.
Pokus trestného činu
Jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání úmyslného trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Pokus je tedy možný jen u úmyslných přečinů, zločinů a zvlášť závažných zločinů. Podmínkou pokusu je okolnost, že úmyslný přečin, zločin nebo zvlášť závažný zločin nebyl dokonán.
Pokus trestného činu je trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný čin.
Trestní odpovědnost za pokus zaniká, jestliže pachatel dobrovolně upustil od dalšího jednání směřujícího k dokonání činu a
Trestní odpovědnost za pokus zaniká, jestliže pachatel dobrovolně upustil od dalšího jednání směřujícího k dokonání činu a
a) odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu,nebo
b) učinil o pokusu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákoníkem z podniknutého pokusu, mohlo být ještě odstraněno; oznámení je nutno učinit státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu, voják může místo toho učinit oznámení nadřízenému.
b) učinil o pokusu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákoníkem z podniknutého pokusu, mohlo být ještě odstraněno; oznámení je nutno učinit státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu, voják může místo toho učinit oznámení nadřízenému.
Je-li na činu zúčastněno více osob, nebrání zániku trestní odpovědnosti za pokus pachatele, který takto jednal, jeli čin dokonán ostatními pachateli nezávisle na jeho dřívějším přispění k činu, nebo přes jeho včasné oznámení.
Tím však není dotčena trestní odpovědnost pachatele za jiný dokonaný trestný čin, který již svým jednáním spáchal.
VI.
Jedná se o případy, kdy již ze zákona je vyloučena protiprávnost skutku. Nejčastějšími případy jsou pak v praxi nutná obrana a krajní nouze V souladu s teorií hmotného práva je upravena další okolnost, která vylučuje protiprávnost, a tou je svolení poškozeného a přípustné riziko.
Je to čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem Tento čin není trestným činem, i když takové jednání obsahuje formální znaky trestného činu. Nejde však o krajní nouzi, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil, anebo byl ten, komu nebezpečí hrozilo, povinen je snášet.
Při krajní nouzi, tedy stavu hrozící poruchy, se odvrací
a) nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem,
b) toto nebezpečí nelze odvrátit jinak,
c) ten, komu hrozí nebezpečí, není povinen je snášet, pokud není stanoveno, že je takové nebezpečí povinen snášet např. z titulu svého postavení nebo zaměstnání.
Při posuzování krajní nouze není na rozdíl od nutné obrany rozhodující přiměřenost či nepřiměřenost způsobu odvrácení hrozícího nebezpečí. Rozhodující pro hodnocení vybočení z mezí krajní nouze je, bylo-li toto nebezpečí možno odvrátit jinak, nebo zda způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil. Při hodnocení, zda nebezpečí bylo možno odvrátit jinak, jsou rozhodující možnosti osoby jednající v krajní nouzi, kterými bylo možno odvrátit nebezpečí včas, tj. ještě před porušením zájmu chráněného trestním zákonem, kterému nebezpečí hrozilo.
O zdánlivou (putativní) krajní nouzi půjde tehdy, jestliže se osoba jednající v KN omylem domnívá, že existuje nebezpečí přímo hrozící chráněnému zájmu. Takové případy se posuzují podle zásad o skutkovém omylu a je možné za určitých podmínek vyloučit odpovědnost za úmyslný přečin nebo zločin. Nebezpečí , které někdo odvrací,může spočívat i v útoku člověka. V těchto případech zpravidla půjde o krajní nouzi, jestliže jednáním osoby v KN je způsobena škoda jinému než útočníkovi.
Spáchání trestného činu při odvracení útoku nebo jiného nebezpečí, aniž byly zcela splněny podmínky krajní nouze, je polehčující okolností. V úvahu přichází dále i mimořádné snížení trestu odnětí svobody, případně i upuštění od potrestání..
Na příklad, jede-li řidič motorového vozidla v podnapilém stavu vozidlem jenom proto, aby po dopravní nehodě zajistil lékařskou pomoc pro zraněného účastníka nehody, přichází v úvahu posouzení takového jednání z hlediska krajní nouze.Nebezpečí , které osoba odvrací v krajní nouzi, může spočívat i v útoku člověka. Pokud jednáním jinak trestným má být způsobena nebo byla způsobena škoda jinému než útočníkovi, půjde o krajní nouzi, nikoli o nutnou obranu.Podmínku, podle níž způsobený následek nesmí být stejně závažný nebo závažnější než ten, který hrozil, nesplňuje jednání pachatele(osoby, která jedná v krajní nouzi), kterým zachraňuje vlastní život tím, že usmrtí jiného. Jednání v krajní nouzi nelze posuzovat jako přestupek.
Jde o čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem. Tento čin není trestným činem. Nepůjde však o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Stav nutné obrany je důvodem vylučujícím nebezpečnost činu pro společnost i jeho nedovolenost, takže čin provedený v nutné obraně není trestným činem a nemůže být postižen trestem ani jinou sankcí.Z tohoto důvodu musí být odpovědně objasněny všechny okolnosti, rozhodné pro posouzení nutné obrany a zjištěné okolnosti také správně hodnoceny z toho hlediska, zda obrana směřovala proti útočníkovi, zda šlo o útok přímo hrozící, nebo trvající a zda obrana nebyla zřejmě nepřiměřená povaze a nebezpečnosti útoku. U nutné obrany se nevyžaduje přiměřenost obrany ve smyslu naprosté proporcionality mezi významem ohroženého společenského vztahu a vztahu dotčeného. O nutnou obranu nepůjde tam, kde útok již fakticky skončil, nebo kde obránce reaguje na útok takovým způsobem, že útok na zájmy chráněné zákonem ve skutečnosti oplácí a nikoliv odvrací. O vybočení z mezí nutné obrany pro její zřejmou nepřiměřenost půjde zpravidla tehdy, jestliže pachatel použil prostředku podstatně silnějšího, než bylo za dané situace třeba k odvrácení útoku, nebo když škoda, způsobená obranou je v hrubém nepoměru ke škodě hrozící z útoku. Na nesplnění podmínek nutné obrany není možno usuzovat tehdy, kdy napadený se nemohl vyhnout útoku a byl tak přinucen k použití obrany, neboť nikdo není povinen ustupovat před neoprávněným útokem.
Skutečnost, že si někdo připraví proti hrozícímu a očekávanému útoku zbraň k obraně, nevylučuje nutnou obranu.
Samotná skutečnost, že obránce použije proti neozbrojenému útočníkovi zbraně, neznamená, že jde o obranu zcela zjevně nepřiměřenou způsobu útoku. O NO jde i tehdy, jestliže někdo odvrací přímo hrozící, nebo trvající útok namířený proti tělesné integritě jiné osoby, po případě i tehdy, jestliže útok směřuje proti domovní svobodě a je jím páchán trestný čin porušování domovní svobody. Zákrok zaměstnance bezpečnostní služby,směřující proti osobě, která není podezřelá z trestného činu, a spočívající v omezení její osobní svobody, není zpravidla oprávněný, i když je proveden na žádost orgánů Policie ČR o zadržení.
Spáchání trestného činu při odvracení útoku, aniž byly zcela splněny podmínky nutné obrany, je polehčující okolností, nebo může přicházet v úvahu i mimořádné snížení trestu odnětí svobody, po případě i upuštění od potrestání.
Trestný čin nespáchá, kdo jedná na základě svolení osoby, jejíž zájmy, o nichž tato osoba může bez omezení oprávněně rozhodovat, jsou činem jednající osoby dotčeny.
Svolení podle musí být dáno předem nebo současně s dobrovolným jednáním osoby, a to tehdy, je-li svolení dáno dobrovolně, určitě, vážně a srozumitelně. Jeli takové svolení dáno až po spáchání činu, je jednající osoba beztrestná, mohla-li důvodně předpokládat, že osoba by tento souhlas jinak udělila vzhledem k okolnostem případu a svým poměrům.
Svolení podle musí být dáno předem nebo současně s dobrovolným jednáním osoby, a to tehdy, je-li svolení dáno dobrovolně, určitě, vážně a srozumitelně. Jeli takové svolení dáno až po spáchání činu, je jednající osoba beztrestná, mohla-li důvodně předpokládat, že osoba by tento souhlas jinak udělila vzhledem k okolnostem případu a svým poměrům.
S výjimkou případů svolení k lékařským zákrokům, které jsou v době činu v souladu s právním řádem a poznatky lékařské vědy a praxe, nelze za svolení považovat souhlas k ublížení na zdraví nebo usmrcení.
Svolení poškozeného neřeší problematiku „eutanazie“.
Trestné činy, u nichž souhlas poškozeného má význam pro posouzení trestnosti, jsou především některé trestné činy majetkové. Krádež však nelze se svolením poškozeného spáchat, neboť souhlas se musí vztahovat k těm zájmům, s nimiž může být pouze volně disponováno v zákonném rozsahu. Je možný i dodatečný souhlas až po spáchání činu, avšak za podmínky, že pachatel mohl předpokládat, že osoba poškozená, která nebyla v době činu přítomna, by takový souhlas vzhledem k osobním poměrům a dalším okolnostem udělila. Souhlas může být dán různými formami, ovšem vyjma souhlasu vyžadovaného zvláštním zákonem.
Trestný čin nespáchá, kdo v souladu s dosaženým stavem poznání a informacemi, které měl v době svého rozhodování o dalším postupu, vykonává v rámci svého zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce společensky prospěšnou činnost, kterou ohrozí nebo poruší zájem chráněný trestním zákonem, nelze-li společensky prospěšného výsledku dosáhnout jinak.
Nejde o přípustné riziko, jestliže taková činnost ohrozí život nebo zdraví člověka, aniž by jím byl dán k ní v souladu s jiným právním předpisem souhlas, nebo výsledek, k němuž směřuje, zcela zřejmě neodpovídá míře rizika, anebo provádění této činnosti zřejmě odporuje požadavkům jiného právního předpisu, veřejnému zájmu, zásadám lidskosti nebo se příčí dobrým mravům.
Výkon práv a povinností nesmí zasahovat bez právního důvodu do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Fyzické a právnické osoby, státní orgány a orgány místní samosprávy jsou povinny dbát o to, aby nedocházelo k ohrožování a porušování práv z občanskoprávních vztahů a aby případné rozpory mezi účastníky byly odstraněny především jejich dohodou. Proti tomu, kdo právo ohrozí nebo poruší, lze se domáhat ochrany u orgánu, který je k tomu povolán a pokud není v zákoně stanoveno něco jiného, je tímto orgánem soud. Pokud došlo ke zřejmému zásahu do pokojného stavu, je možné se domáhat ochrany u příslušného orgánu státní správy nebo u pověřeného obecního úřadu.Pokud hrozí neoprávněný zásah do práva bezprostředně, může ten,kdo je takto ohrožen,přiměřeným způsobem zásah sám odvrátit(svépomoc).Svépomoc je dovolena jako jediná a velmi omezená výjimka z obecného státního monopolu poskytování právní ochrany. Co rozumět pod dobrými mravy zákon sice nikde přímo nestanoví, ale z kontextu soukromoprávní úpravy vyplývá, že jde o zásady, které vyjadřují obecně platná pravidla morálky (a také slušnosti, spravedlnosti a podobných společenských hodnot). Při zakotvení hlediska dobrých mravů do občanského zákoníku zákonodárce vyšel z toho, že právní norma jako obecné pravidlo chování nemůže předvídat všechny situace, které mohou v životě nastat. Proto někdy dochází nutně k tomu, že sama o sobě aplikace právní normy vede k takovému řešení, které se jeví jako nespravedlivé. V takových případech platné právo připouští, aby situace byla posouzena s ohledem na dobré mravy. Soudci se tak dává příkaz, aby si domyslel, jak by zákonodárce postupoval, kdyby chtěl konkrétní situaci upravit normou. Přitom je ovšem třeba mít na mysli, že dobré mravy jsou kategorií právní a jejich obsah je třeba hledat v platném právu.
Rizikové jednání musí být v souladu s dosaženým stavem poznání, což jsou obecné vědecké poznatky nebo konkrétní poznatky v určitém oboru činnosti. Je však nutno zkoumat určitou subsidiaritu riskantního jednání ve vztahu ke společensky prospěšnému výsledku, kterého nelze dosáhnout jinak.
Trestný čin nespáchá, kdo použije zbraně v mezích stanovených jiným právním předpisem. Trestní zákon upravuje oprávněné použití zbraně blanketní normou, což znamená, že v § 32 odkazuje na příslušné zákonné předpisy.Těmi jsou především :
· Zákon o ozbrojených silách ČR (219/1999)
· Zákon o vojenské policii (124/1992)
· Zákon o Policii ČR (23/2008)
· Zákon o obecní policii (553/1991)
· Zákon o Vězeňské a justiční stráži (555/1992)
· Zákon o Bezpečnostní informační službě (154/1994)
· Celní zákon (13/1993).
Použití zbraně je však vázáno na podmínky stanovené zvláštními zákony, které rovněž definují pojem „zbraň“, který není identický ve všech shora uvedených případech. Pokud tyto zvláštní zákony odkazují na nutnou obranu nebo krajní nouzi, musí být splněny podmínky uvedené v trestním zákoně.